Datum: 3.10. – 7.10.2016

Místo: Štrbské Pleso, hotel Toliar

V den odjezdu se prudce ochladilo a začalo pršet. Museli jsme tomu přizpůsobit program a cestou jsme si prohlédli unikátní a jediný orloj na Slovensku, nacházející se v kysucké obci Stará Bystrica. Kompozice představuje sedící Madonu, Sedmibolestnou Pannu Marii, která je patronkou Slovenska. V době prohlídky orloje i celého zrekonstruovaného náměstí přestalo pršet a vycházka obcí se vydařila.

Těšili jsme se, že cestou uvidíme vrcholky Tater, ale pro mlhu hustou tak, že by se dala krájet, jsme neviděli ani jediný. Ubytovali jsme se v hotelu Toliar a čekali, jaké počasí nám přichystá další den.

Probudili jsme se do deštivého rána, a tak tu byl opět čas pro náhradní program. Navštívili jsme jednu z největších a jedinou zpřístupněnou vysokohorskou krápníkovou jeskyni v Tatranském národním parku – Belianskou jeskyni. Má bohatou krápníkovou výzdobu a četná jeskynní jezírka. Obdivovali jsme sintrové vodopády, pagodovité stalagmity a další krasové útvary. Nebýt špatného počasí, tuto nádheru bychom neviděli. Po prohlídce jsme se zastavili v Tatranské Lomnici v muzeu TANAPu. Svým celkovým pojetím patří mezi nejmodernější přírodněochranářská muzea v Evropě.

A je tu další den a s ním dvaceticentimetrová nadílka krásného bílého sněhu. I když stále sněží, vydáváme se na první výšlap. Počasí nám toho moc nedovolí, proto jdeme po magistrále na Popradské pleso. Cestou se nám podaří zahlédnout sportovní areál FIS a částečně i Ostrvu. Pod její západní stěnou je Symbolický cintorín obětí Vysokých Tater. Kolem něj se vracíme asfaltovou cestou na železniční zastávku Popradské Pleso a odtud vláčkem na hotel. Večer nás čeká zajímavá beseda s členem HS.

Do rána nasněžilo nových deset centimetrů, ale nás to od dalšího výšlapu neodradilo. Vláčkem jsme dojeli do Starého Smokovce a odtud lanovkou na Hrebienok. Cílem dnešní trasy byla Zamkovského chata. Kolem vodopádů Studeného potoka jsme vystoupali k Obrovskému vodopádu. Z dřevěného můstku jsme pozorovali vodu, která úzkým skalním hrdlem padá do hloubky dvaceti metrů. Pokračovali jsme serpentinami po úbočí Lomnického masivu až k Zamkovského chatě. Po krátkém občerstvení jsme se stejnou cestou vrátili zpátky. Na mokrém sněhu to docela klouzalo, ale sestup jsme zvládli všichni bez úrazu.

A je tu poslední den. Neprší, nesněží. Vracíme se domů a cestou zastavujeme v obci Štefanová. Je výchozím bodem naší poslední trasy. Ta vede přes Podžiar do Bieleho Potoka. Dolnými Dierami jsme se dostali do nádherného světa vodopádů, kaskád a železných lávek. Nemohli jsme si přát lepší zakončení našeho pobytu v Tatrách.

Po zdolání všech přírodních nástrah nás Jarda přejmenoval z Klubu seniorů Hranice na Klub sebevrahů Hranice. Při našem věkovém průměru to docela sedí!

Zdenek Kulička napsal poděkování vedení zájezdu ve verších.

              Jarda, to je vůdce náš,                                    Jako kantor děti míval rád,

              s tím nikdy neztrácíš čas.                                 dnes už na to může jenom vzpomínat.

              Ať svítí slunko, prší, nebo sněží,                       Důchodci prý jako děti jsou,

              na vycházky s Jardou se všichni těší.                Jardo, hurá, máš tu zelenou.

                                     Dáša, ta nás všechny zná, tak ti ráda pomáhá.

                                     My ji máme taky rádi, vždyť jsme její kamarádi. 

 Děkujeme.

Text Z. Rorečková

Foto A. Kozelský